Jak sekundární software pomáhá firmám plnit ESG cíle a prodlužovat životnost IT

Sekundární software nabízí společnostem udržitelnou alternativu k dodavateli řízeným cyklům upgradů. Předcházením předčasné výměně hardwaru a snižováním emisí v dodavatelském řetězci (Scope 3 dle CSRD) fungují předprodané licence jako praktické řešení cirkulárního IT, které vyvažuje úspory nákladů, bezpečnost a ESG cíle.

Debata o uhlíkové stopě digitálních technologií se často soustředí na spotřebu elektřiny v datových centrech. Ve skutečnosti však může mít zásadní dopad i zdánlivě běžné rozhodnutí o tom, jak firma přistupuje k nákupu softwaru a k investicím do hardwaru, které s ním často souvisejí. V době, kdy se firmy hrdě hlásí k udržitelnosti a společenské odpovědnosti prostřednictvím ESG aktivit, skrývá promyšlená IT strategie nevyužitý potenciál, jak snižovat uhlíkovou stopu a šetřit další materiální zdroje.

Stále sofistikovanější aplikace, operační systémy a cloudové služby zvyšují nároky na výpočetní výkon, paměť, úložiště i síťovou infrastrukturu. Pokud kvůli nové verzi softwaru přestanou jinak funkční počítače nebo servery vyhovovat, nevznikají jen náklady na modernizaci. Firma zároveň urychluje obměnu zařízení, která v sobě nesou významnou část environmentální stopy IT.

Právě zde se potkávají tři oblasti, které bývaly dlouho řešeny odděleně: ESG (Environmental, Social, and Governance, tedy soubor kritérií používaných k hodnocení dopadů firmy a její udržitelnosti), bezpečnost a správa softwarových licencí. Druhotný software do této debaty vstupuje jako jeden z nástrojů, který může firmám dát více prostoru rozhodovat o modernizaci racionálně – podle reálné potřeby, nikoli pouze podle produktového nebo obchodního cyklu výrobců.

IT má uhlíkovou stopu i mimo zásuvku

Digitální technologie se mohou jevit jako nehmotné. Každá aplikace, databáze, cloudová služba nebo e-mailová schránka však běží na fyzické infrastruktuře – počítačích, serverech, diskových polích, datových centrech. Jejich provoz spotřebovává energii. Ale ještě předtím takové zařízení nějak vzniklo a má za sebou procesy zahrnující těžbu surovin, výrobu komponent a dopravu, které vytvářejí takzvané vtělené emise.

Tento princip se odráží v metodice Software Carbon Intensity (SCI). SCI hodnotí uhlíkovou intenzitu softwaru jako kombinaci:

Energie spotřebované softwarem
Uhlíkové intenzity elektrické sítě v dané lokalitě
Emisí spojených s hardwarem, na kterém software běží

Nejde jen o akademické cvičení. Metodika SCI, standardizovaná jako ISO/IEC 21031:2024, slouží organizacím jako praktický rámec pro měření a snižování emisí digitálních služeb.

Software může zkracovat život hardwaru

Jedním z běžných jevů ve vztahu hardware-software je morální zastarávání neboli softwarově vyvolaná obsolescence. Jde o známou situaci, kdy zařízení není vyřazeno proto, že by přestalo fungovat, ale protože přestává vyhovovat nárokům nového softwaru, přichází o podporu, bezpečnostní aktualizace nebo kompatibilitu s novými službami.

Evropské rámce pro ICT pokrývají celý životní cyklus digitálních technologií a odborné studie potvrzují, že software významně ovlivňuje spotřebu energie a tempo výměny hardwaru. Například recenzovaná studie (Sustainable software products – Towards assessment criteria for resource and energy efficiency) ukazuje, že environmentální dopady softwaru lze sledovat prostřednictvím dvou propojených toků:

Spotřeba energie: Energie odebíraná hardwarem při spuštění softwaru.
Dodavatelský řetězec hardwaru: Fyzický hardware, který organizace musí pořídit, udržovat a nakonec vyřadit, aby software spustily.

Software tedy není jen digitální vrstva sedící na hardwaru; do značné míry určuje, jak dlouho hardware zůstane použitelný a jak rychle jej společnost vymění.

Evropští politici sdílejí obavy z obsolescence vyvolané softwarem. Studie připravená pro Evropskou komisi v rámci přípravy ekodesignu zdůrazňuje faktory související se softwarem, které zkracují životnost elektroniky. Mezi klíčové důvody patří ukončení technické podpory, chybějící bezpečnostní aktualizace nebo ukončení cloudových služeb potřebných k provozu produktu.

To neznamená, že každá nová verze softwaru představuje ekologický problém. Aktualizace jsou v řadě případů nutné. Problém však představuje automatismus, kdy firmy nahrazují zařízení či licenci jen proto, že se změnil obchodní nebo produktový cyklus, a aniž by vyhodnotily reálnou potřebu přechodu na novější verzi nebo aniž by zhodnotily životnost stávající infrastruktury.

ESG reporting: dobrovolný a povinný

V posledních letech evropské společnosti stále více přijímají odpovědné a udržitelné obchodní praktiky a začleňují je do svých ESG strategií. Na úrovni EU je ESG reporting rámován směrnicí o podávání zpráv o udržitelnosti podniků (CSRD). CSRD vyžaduje od určených společností (po regulačních úpravách se rozsah primárně zaměřuje na společnosti s více než 1 000 zaměstnanci a ročním čistým obratem přesahujícím 450 milionů EUR), aby podávaly zprávy o environmentálních a sociálních dopadech svých operací, rizicích a příležitostech v oblasti udržitelnosti a svých postupech řízení. Ústředním bodem je princip dvojí materiality, kdy společnosti hodnotí nejen to, jak klimatické a sociální otázky ovlivňují jejich podnikání, ale také jak jejich podnikání ovlivňuje společnost a životní prostředí.

I když pro malé a střední firmy tak ESG reporting dál nebude zákonnou povinností, tlak na kvalitní data o uhlíkové stopě a environmentálním řízení dopadá i na ně. Velké společnosti, které reportují emise napříč dodavatelským řetězcem, totiž budou potřebovat informace od svých dodavatelů. Navíc podobné požadavky přicházejí také od bank, investorů, pojišťoven nebo veřejných zadavatelů.

Z pohledu podnikového IT je obzvláště relevantní standard ESRS E1 (zaměřený na změnu klimatu), který se zabývá emisemi Scope 1, Scope 2 a Scope 3:

Scope 2: Zahrnuje nepřímé emise, jako je elektřina nakoupená k napájení on-premise serverů nebo kancelářských prostor.
Scope 3: Zahrnuje emise v hodnotovém řetězci spojené s výrobou počítačů, serverů a síťového vybavení, stejně jako nakoupené cloudové služby a služby datových center.

Velké firmy už IT emise měří

Debata o udržitelném IT se s časem posouvá. Vedle obnovitelné elektřiny, chlazení datacenter a efektivnějších serverů se stále více týká i softwaru – jeho kvality, nároků, licenčního modelu, podpory a schopnosti prodloužit či naopak zkrátit životnost hardwaru.

Vodafone zveřejňuje uhlíkovou stopu komponent v rámci své cloudové a hostingové infrastruktury. Jeho ESG rámec zahrnuje metriky emisí založené na provozní lokalitě, vlastních datových centrech a vybraných poskytovatelích třetích stran, což dokazuje, že dopady lze kvantifikovat až na úroveň jednotlivých IT služeb.
Deutsche Telekom propojuje své klimatické cíle přímo s emisemi Scope 1–3 napříč celým hodnotovým řetězcem. Tyto informace jsou integrovány do jeho výročních zpráv v souladu se standardy ESRS.

Obě firmy jsou dobrým příkladem i pro ostatní. Nemusí samozřejmě začínat složitým výpočtem uhlíkové stopy každého IT prvku, mohou si však převzít základní princip: nelze řídit to, co nelze změřit. Pro první krok často stačí zjistit, kolik zařízení firma provozuje, jak dlouho je využívá, které servery jsou skutečně aktivní, kolik licencí zůstává nevyužitých a jaké IT nákupy jsou skutečně nutné.

Druhotný software jako součást cirkulárního IT

Právě zde mohou sehrát roli druhotné licence. Nejsou univerzální odpovědí na klimatickou stopu IT a nelze tvrdit, že každá použitá licence automaticky sníží emise o konkrétní počet kilogramů CO₂. Takový výrok by vyžadoval transparentní analýzu životního cyklu pro přesně definovaný scénář.

Druhotný software však může být legitimní součástí cirkulární správy digitálních aktiv. Umožňuje dále využít již existující trvalé licence namísto toho, aby zůstaly nevyužité u původního vlastníka. Druhotný software může firmám zároveň pomoci lépe plánovat modernizaci, snížit objem „shelfwaru“ – nakoupeného, ale nevyužívaného softwaru – a v některých případech déle provozovat kompatibilní infrastrukturu.

Pro výrobní firmy, nemocnice, školy, veřejné instituce nebo společnosti s provozní technologií může být kompatibilita se staršími verzemi softwaru zásadní. Výměna aplikace často neznamená jen změnu licence. Může vyžadovat modernizaci počítačů, serverů, periferií i výrobních zařízení. Druhotná trvalá licence může dát organizaci možnost zvolit postupnější přechod a rozložit modernizaci do období, kdy je technicky, ekonomicky i bezpečnostně odůvodněná.

Vyvážení životnosti a bezpečnosti

Zásadní podmínkou zůstává bezpečnost. Starší software bez podpory výrobce může představovat kybernetické i compliance riziko. Rozumná strategie proto nespočívá v mechanickém prodlužování provozu všeho starého ani v automatickém nákupu nových řešení, ale v řízeném vyhodnocení.

Je systém stále bezpečný, nebo jej lze účinně zabezpečit?
Je kompatibilní s okolní infrastrukturou?
Je pokračování provozu stávajícího nastavení energeticky účinné?
Nabízí nové řešení výhody, které ospravedlňují výměnu hardwaru i licencí?

Může se nakonec ukázat, že investice do obměny je správná, protože nový systém nabídne zásadně nižší energetickou náročnost, lepší bezpečnost nebo vyšší využití infrastruktury. Rozhodnutí však vychází z dat, nikoli z předpokladu, že novější je také automaticky efektivnější.

Stejně tak se může ukázat, že optimální cesta vede přes využití druhotného softwaru, který firmě pomůže vytěžit hodnotu z již existujících digitálních aktiv, vyhnout se zbytečným nákupům a plánovat modernizaci vlastním tempem. Jeho přínos nespočívá v univerzálním „zeleném“ slibu. Je v tom, že dává firmě širší možnost řídit IT promyšleně a s respektem k bezpečnosti, rozpočtu, právním povinnostem i environmentálním dopadům.